Bajkalský sen - Cestování

Bajkalský sen

 

Okolo druhé hodiny odpolední dorážíme (po 60 hodinách ve vlaku) na nádraží do Ulan-Ude. Je to krásný pocit znovu se projít a nekoukat na hodinky, kolik času zbývá do odjezdu (pauza byla jednou za den max 30min). Vyrážíme do města zjistit spoje do Goryachinsku, městečka přímo na břehu Bajkalu. Po cestě míjíme něco přehnaného. Ano, největší Leninova hlava na světě (5 x 8 metrů) se nachází přímo uprostřed náměstí v Ulan-Ude a hned naproti se na ní směje Churchill bar.

V 18:00 vyrážíme naplněnou marshutkou do Goryachinsku vstříc divočině u jezera Bajkal. Vedle nás v autobuse sedí 3 mladší Rusové, okolo 25 let, a podezřele rychle pijí 2 litrovou kolu. Dokonce tak rychle, že jeden z nich během pití usíná vysílením a nic s ním nehne (pozn. – až v průběhu večera jsme zjistili, že to řízli vodkou). Já piji pivečko a každou zastávku doplňuji náboje, to je klukům sympatické a dáváme se do řeči. Společný zápal pro alkohol končí pozváním k prožití společného večera. Já (ne)odmítám, Eva (ne)souhlasí.

Okolo půl desáté dorážíme na místo a s Evou nevěřícně zíráme, kam jsme to dojeli. Obrazně řečeno Bajkal u Goryachinsku připomíná 100x zvětšený Mácháč. Všude diskotéky, mraky lidí, nejrůznější obchody s pamlsky a alkoholem. Nejsme však na dovolené u rybníku, a tak rychle doplníme zásoby a vydáváme se do tmy hledat nocleh. Po zhruba 4 kilometrech nacházíme naší oázu klidu. Bajkal je tak obrovský, že dřevo a svůj prostor ke kempování najde každý. Následuje vyprázdnění všech zásob, navštívení místní diskotéky a ranní koupel v ledovém Bajkale.

Chladné počasí nás probouzí brzy a já po dvou stakanech dostávám nápad najít ruskou báňu. Kluci se toho okamžitě chytají a nastává jeden z nejdrsnějších zážitků ze saunování v mém krátkém životě. Než dojdeme k místní báně, nakoupíme  12 litrů piva, a to přímo během saunování hrdě a s chutí zpracujeme. Stejně cítím, jak se moje tělo pročišťuje, když do mě Alexander řeže březovými větvičkami a Vasil neustále přilévá vodu na žhavé kameny. Způsobuje tak nesnesitelné vedro – to zaháním pívem. Mám imaginární pocit, že mi hoří ušní boltce a moje pusa je popálená. Je to nádhera.

Po sauně kluci odjíždí posledním autobusem v 18:00 zpět a na znakomstvo vypíjíme flašku vodky snad ve světovém rekordu, protože autobus odjíždí za 5 minut. Je čas jít spát.

Ráno vstávám brzy a hned u stanu mě odchytí dva starší týpci, jestli si s nimi nedám „sto gramov“. Tak abych neurazil, říkám si a vím, že musíme co nejdříve z této bajkalské pláže vypadnout. Jinak tady chcípneme.  Po snídani jdeme na stopa hledat klidnější místo, kde nebude tolik lidí, a já dostanu šanci vystřízlivět. Po dvou hodinách se dostáváme do města Ust-Barguzin. Větší řiť jsem snad ještě neviděl. Bajkal je 6 km daleko a my procházíme písčitými ulicemi rozlezlého města. Jdeme a míjíme staré ručně zdobené dřevostavby. Následně nacházíme nafouklou psí mrtvolu. Já to věděl…

Domečky jsou kouzelné, břeh je daleko a slunce dělá nesnesitelné vedro. Dál nás žene víra v magický okamžik, kdy spatříme hladinu průzračné vody. Když to nastává, je všechno špatně. Na písčité pláži je snad celé město, po hladině se prohání vodní scooter a my pomalu vzdáváme bajkalský sen. Stopujeme zpět do Gremyachinsku a druhý den odjíždíme nočním spojem do Mongolska. Snad všechno dobře skončí a naše dvouvstupové vízum bez problémů projde.  Držte palce!

Leave a reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>