Cestování - Strana 2 z 3 - cestovatelský web o celém světě!

Cesta do pralesa

Se štěstím nakonec nacházím ulici, ze které jezdí autobusy do Rurrenabaque. Všechny oslovované kanceláře už dnes nejedou a prodávají lístky na zítra. Poslední nadějí je kancl, před kterým stojí totálně přeložený autobus. Naštěstí má místo a jede za půl hodiny. Abych lépe viděl, beru fleka u okénka. Překvapivě vyráží přesně v 17:00 a už po prvních pár kilometrech do kopce je mi jasné, že čas je relativní.

Brzy přichází tma a s ní bahnitá cesta amazonskou džunglí. Kymácíme se ze strany na stranu a moje půlky by dneska rozlouskly i kokosový ořech. Nemůžu spát, mám pocit, že se to stane každou chvíli a převrátíme se. Mám raději připravenou ruku na madlu okénka, abych v případě nejhoršího stihl vyskočit...

Read More

Genius loci jezera Titicaca

Na další den mám velké plány. Chci stihnout měsíční údolí kousek od La Paz a přemístit se do Copacabany k jezeru Titicaca. Ráno se ještě ujišťuji Steva, jestli jsem dostatečně pochopil La Pazský systém veřejné dopravy a vyrážím. Mikrobusy mají na předním skle ceduli s několika místy kudy jedou. Stačí mávnout a kdekoliv po cestě vás řidič nabere nebo vysadí. Poměrně snadno chytám spravný mikrobus a po 30 minutách přijíždíme na místo.

Moon Valley má něco do sebe, ale přece jen mám raději neoplocená místa bez turistů. . . Na vyhlídce si všímám fotbalového zápasu na blízkém malém stadionu. Rychle dokončuji prohlídku údolí a chvátám fandit malým obtloustlým indiánům, kteří sprintují v 3600 metrech nad mořem a hrají něco jako fotbal...

Read More

La Paz aneb (ne) zlom vaz!

Už na letišti v Sao Paulu, při čekání na letadlo do La Paz, si všímám zvláštních zakulacených snědých obličejů. Potomci Inků a Ajmarů tvoří přes 50% bolívijské populace. Letíme přes Cochabambu a Jižní Amerika mi začíná připomínat známá místa. Letiště není pořádně oplocené a plochy kolem vypadají jako pole. U příjezdové rampy čeká nespočet vraků letadel na „svůj čas“. V hlavě se mi honí myšlenky na Afriku. V Cochabambě musíme přestoupit na letadlo do La Paz a tak volných pár minut využiji na ochutnávku prvního bojívijského pivka – not bad.

Po pěti hodinách letu, včetně přestupu, konečně přistáváme. Je znatelně chladněji a při rychlém vstávání v letadle se mi zatočí hlava...

Read More

Konečně a rovnou po hlavě

Do Jižní Ameriky chci už hodně dlouho, je to zkrátka splněný sen. Nechci nic nechat náhodě a tak zjišťuji dopředu jazykovou vybavenost jednotlivých zemí. Španělština se ukazuje jako nutnost a tak se svým spolubydlícím Currem začínáme intenzivní kurzy. Po prvním a zároveň posledním sezení (bohužel ne rozsahem probrané látky) umím počítat do čtyř a vím jak se španělsky řekne pivo, ženy a zpěv. V nejhorším budu počítání piv opakovat víckrát.

Letenky jsem nakonec sehnal za krásných 5800,- Kč zpáteční z Říma přes Istanbul do Sao Paula a ze Sao Paula přes Istanbul do Vilniusu. Po loňském fiasku, kdy jsem koupil letenky do Kyrgyzstánu za 8000 a druhý den je zlevnili na polovinu to beru jako satisfakci...

Read More

Konec dobrý všechno dobré

Pijeme Eagle beer v Entebbe

Už na nádraží v Kigali se mi plní noční můra. Ze stolečku, kde zaměstnanec Trinity Coach kontroluje pasy a pouští do autobusu, zničehonic zmizel můj foťák. Všechny snímky za celou dovolenou samozřejmě v něm. Zmateně pobíhám, jestli nezahlídnu domnělého pachatele, v tom jde proti mně kovbojským krokem vědátor Sláva. Foťák má naštěstí na sobě, myslel si, že je jeho. Tato situace alespoň na chvíli zaráží mé střevní potíže.

Read More

Šťastný návrat do Rwandy

Přechod mezi konžskou Gomou a rwandským Gysenie dává na několika kilometrech poznat dva různé světy. Návrat do Rwandy pro nás znamená, že ve městě jsou opět asfaltové silnice, místní nejsou tolik otravní a navíc nacházíme krásnou a upravenou pláž. Vykoupat se chceme poslední dva dny, ale nikde v DRC jsme nenašli přístup do jezera Kivu, který by nebyl něčím znečištěný, páchnoucí nebo neprostupně zarostlý.

Read More

Kongem bez ochrany, aneb možná přijde i kouzelník

Takhle to dopadne, když si místní šaman přečte Harryho Pottera

Ve čtvrtek se vydáváme na cestu až po poledni, jako by se nám pohodlí venkovní terasy a blízké koupání v jezeře Kivu nechtělo opustit. Chceme však zažít opravdové Kongo, a tak se přeci jen musíme vykopat na bezmála třídenní cestu podél jezera Kivu do Gomy. Hned na začátku ovšem v rámci rozvojové pomoci odkládáme na náměstí Konžské nezávislosti přebytečné části naší obuvi a míříme k restauraci, seznámit se s místním „národním jídlem“, s Fufu. Když se z terasy restaurace dívám zpět, boty již na chodníku pochopitelně nestojí.

Read More

Kingové Konga gorily

Výprava za gorilami, Kongo

Ráno ani nemůžeme dospat. Dnes vyrážíme na jeden z cílů celého tripu, gorilí skupina v Parc National Kahuzi Biega. Poprvé se tak dostáváme za hranice konžského města Bukavu a přes okénko terénního auta pozorujeme bídu východního Konga. Do parku je to zhruba hodina a půl cesty terénním vozidlem.

Read More

Dva dny v Bukavu

Náš pobyt v Bukavu bereme trochu jako rekreační a lížeme si „rány“ z předchozích dvou týdnů. Jako bychom se přepnuli do nového cestovatelského módu. Po procestování dvou afrických států máme konečně možnost trochu zrelaxovat a rozhodně se tomu nebráníme. Základní tábor máme na terase. Ta je centrem dění celého dne. Alespoň pro nás. Kluci by měli být na hranicích kolem páté. Čas si krátíme po svém. Zatímco Tomáš si čte knížku o belgickém králi Leopoldovi, která provádí koloniální dobou Konga, já doslova hltám knižně vydaný blog Tomáše Šebka o jeho misi s Lékaři bez hranic na Haiti. Když je nám horko, jdeme se vykoupat do jezera Kivu. Prý máme být v klidu. Bilharzióze se daří nejlépe ve stojatých vodách s rákosem, což není případ břehů v místě našeho domu...

Read More

Trable na hranicích pralesa

V centru pralesa se s Víťou chystáme na túru, která zahrnuje přechod po canopy walk. Visuté lávce zavěšené v korunách stromů. Ač je Rwanda nábožensky založená země, cena za výlet je naprosto nekřesťanská – 60 dolarů. Američané ve skupince si po cestě několikrát stěžují, že nemohou jet autem. Pohled na lávku bere dech, je široká 30 centimetrů, a protože se neustále kýve, musíme se při chůzi přidržovat podélných lan. Po 50 metrech zastavujeme na první věži, kde to několik Američanů vzdává a vrací se zpátky. My vyrážíme na druhý, 100 metrů dlouhý úsek. Po několika krocích se začíná ozývat žaludek, jsme 70 metrů nad zemí a pohled dolů z rozviklané lávky mi nedělá úplně dobře. Výhled na okolní rozlehlé pralesy je ovšem úžasný. Třetí úsek lávky je už jen maličký mostík...

Read More