RussTEKK může zažít - Cestování

RussTEKK může zažít

Cesta z Vladivostoku do Dal´něgrsku (500 km) začíná lehce po 16:00 s řidičem Constantinem (Blablacar je v Rusku hojně využívaný nástroj) a končí těsně před půlnocí kdesi u autobusové zastávky na kraji města. Cesty jsou tragické a řidič v průběhu usíná vyčerpáním. Občas mám reflex strhnout volant do správného směru.

Pár minut po příjezdu si nás všiml frajer s bojovým psem a lahváčem v ruce. Po chvíli sebral odvahu a zeptal se v angličtině odkud jsme. Slovo dalo slovo, které vyústilo v pivo a spaní u něj doma kousek od zastávky. Ráno po snídani Sergej oznamuje, že pokud doděláme střechu na garáží a zalepíme kolo u auta, vezme nás k oceánu svým cestovním „minibusem“.

Okolo třetí je vše hotovo a my vyrážíme směr Plastun (cca 150km) dvouválcem o neznámém objemu, který se každých 20 km přehřívá. Musíme tedy zastavit u nejbližšího obchodu, otevřít motor a dát si pivko. Překvapujícím faktem je, že obchody i v těch největších ruských prdelích disponují čtečkami na platební karty. Dalším překvapením se stává nedostatek benzínu na místní benzínce. Paní říká, že benzín prostě nepřivezli a po prosbách na kolenou nachází v obrovské nádrži alespoň 5 litrů, abychom dojeli k další čerpací stanici.

K večeru, po pár odpočinkových zastávkách na místech s magickými výhledy, dorážíme na přírodní hráz oddělující Japonské moře od sladkovodního jezera. Je tu nádherný klid, i když jsou tu další nocležníci. Ráno po vytrvalém nočním dešti vedle nás zapadne auto od sousedů a po úspěšném vyproštění jde Sergej sousedy na chvilku pozdravit. Vrací se zhruba po hodině mírně vrávoravou chůzí. Na můj dotaz, zda není nalitej, odpovídá, že maličko a přepadává přes Evy nohy do „minibusu“. Je jasné, že jen tak neodjedeme.

 

Když už je v trochu lepší kondici vyrážíme do Plastunu zjistit, kde jsou tuleni (hlavní cíl výpravy). Vzhledem ke špatnému počasí a absenci slunce jsou zalezlí v moři a my jedeme zpět, protože ve městě jsou policajti a Sergej se bojí o papíry. Cesta je krušná a strašidelná a po pár pokusech o nalezení vhodného místa na kemping nakonec zůstáváme kousek od města Rudnaya Pristaň. Večer probíhá vodkové usmíření a Sergej slibuje, že už nebude pít.

Střízlivé ráno zahajujeme osvěžující koupelí v jezeře. Následně se vybavujeme nealkoholickými nápoji a jdeme na „Mayak na myse Brinera“, ty pohledy doslova vyráží dech. Plni dojmů ani nedýcháme a v tom Sergej začne křičet: „Martin! Martin! Tuleni!“ a běží ke mně sprintem Usaina Bolta a objímáme se, jako kdyby se mi narodil kluk. Tohle jsou přesně ty momenty, kvůli kterým má smysl cestovat. Po emotivním loučení vyrážíme nočním autobusem (15h) do města Chabarovsk.

Držte palce! Další report již brzy!

Leave a reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>