To nejostřejší nakonec?! - cestování

To nejostřejší nakonec?!

 

Po třech hodinách čekání na domluvený autobus v Samaipatě si mě všímá ochotný místňák a chce vidět můj lístek. Na zadní straně mám číslo na prodejce, se kterým jsem jednal ve „španělštině“. Bere telefon a volá mu. Číslo neexistuje, začínám se smát a v hlavě se mi honí, jak snadno jsem se nechal nachytat. Naštěstí jsou na lístku další čísla a terminál v Santa Cruz mě skrze ochotného pána uklidňuje. Bus jede a ví o mně, jen se prostě někde zasekl.

Během hodiny konečně přijíždí a vyrážíme do Potosí, kde mám sraz s australsko-českým párem Bennym a Mirkou (potkali jsme se v Copacabaně). Po nalezení příjemného hostýlku vyrážíme do města. Potosí má místy přes čtyři tisíce metrů nad mořem a díky Cerro Rico (hora plná stříbra), bylo město kdysi nejbohatší na světě. Španělsko prostřednictvím zisku z Potosí financovalo řadu válek a ještě dnes se o něčem velmi lukrativním ve španělštině říká vale un Potosí (to má cenu Potosí).

Hora Cerro Ricco

Hora Cerro Ricco

První den začíná naše prohlídka v Casa Nacional de la Moneda. Obrovská budova sloužila jako mincovna nejdříve Španělsku, a poté Bolívii až do roku 1951. Dnes už zde není těžba stříbra lukrativní. Během prohlídky mě nejvíce fascinují hluboké stopy ve dřevěné podlaze. Ty na dosud dochovaném podloží vytvořili generace mincířů přešlapováním na stejném místě. Ve slévárně jsou na stropu stále patrné zbytky toxických zplodin, jeden z důvodů velmi krátkého života pracujících otroků…

Strop plný zplodin

Strop plný zplodin

Následně domlouváme v jedné z agentur exkurzi do stále aktivních zinkových dolů v hoře Cerro Rico na druhý den ráno. Ve městě je pivovar Potosina a my se štěstím nacházíme pravý pivní bar pro místňáky (cenově dostupné – 1l piva 53,- Kč). Jsem z toho naměkko. Chlapi tu postávají, klábosí o nesmyslech a popíjejí lahodný mok. Nadšeně nás přivítají a já cítím domov. Prostředí tohoto baru je mi tak blízké, že si jí lupnu a beru pivko do pytlíku s sebou…

A to v ČR nepiju pivo ani z petky…

A to v ČR nepiju pivo ani z petky…

Ráno před samotnou exkurzí navštěvujeme hornický shop. S sebou kupujeme pytlíky kokových lístků, limonády, cigarety a 98% levný „hornický“ alkohol. Horníci se totiž bez dárků odmítají nechat fotit. Mezitím nám náš průvodce ukazuje pravý dynamit a zasvěcuje nás do tajů žvýkání koky.

Povinná výbava horníka

Povinná výbava horníka

Po povinném přestrojení do „ochranných“ pomůcek vyrážíme do aktivních dolů, ve kterých v současnosti pracuje zhruba 1500 horníků.  Chodby jsou velmi úzké. Horníci vyvážející materiál vozíky ven (nosnost 1 tuna) nás zdraví a občas nás poprosí o dárek. V současnosti se zde těží především zinek a horník si vydělá okolo sto padesáti bolíviánů na den. Za jednu tunu dostane 15 bolíviánů.

Horníci vysypávající vozík

Horníci vysypávající vozík

 

V dole míjíme nejstaršího (60) a poté i nejmladšího horníka (14) a obdarováváme je některými ze zakoupených věcí. Připadám si trochu hloupě, jsme tady jak v ZOO. Slézáme po starých žebřících o několik desítek metrů dolů, kde je znatelně vyšší teplota. Skupina pracantů má připraveno 12 děr plných dynamitu a chystají se to odpálit. Celkově je to hodně silný zážitek, bezpečnost se moc neřeší…

Úzké díry hluboko do nitra hory

Úzké díry hluboko do nitra hory

Každou chvíli se může něco stát.

Každou chvíli se může něco stát.

Vzhledem k vysoké nadmořské výšce se večer Bennymu udělá nevolno. Druhý den se loučíme oproti původnímu plánu předčasně. Ráno se snažím navštívit pivovar Potosina, kam mě nakonec nechtějí pustit. Neustále opakují maňana, maňana (zítra) – tohle slovo už mi leze krkem. Mám alespoň dostatek času na výlet k horkým lázním do Tarapaya. Perfektní relax ve 30 stupňové vodě ve společnosti s Potosínami hravě spraví náladu.

Co chceš víc?

Co chceš víc?

 

Přede mnou je poslední plánovaná zastávka v Bolívii krásné až evropsky vypadající město Sucre. Ihned po příjezdu kmitám do minipivovaru Goblin. Jakmile majitel s dcerou zjišťují mou českou příslušnost, dostávám pivíčko zdarma. Malinký pivovárek s příjemnými majiteli brzy opouštím a vydávám se na soutěž mladých bolívijských kapel nejrůznějších žánrů. Škoda, že do hudby nevkládají žádné jihoamerické koření. Po pár kouscích mizím na hostel.

Pivovar Goblin

Pivovar Goblin

Ráno navštěvuji Casa de la Libertad, místo kde bylo 6. srpna 1825 podepsáno bolívijské vyhlášení nezávislosti. Následně si užívám krásný slunný den v Sucre, perle Bolívie, zapsané na seznam UNESCO. Všechno jednou končí, večerním autobusem vyrážím směr Paraguay.

Jsou čtyři ráno, autobus zastavuje a vypíná motor. Spím do rozednění s tím, že jde nejspíš opět o nějakou uzavírku (stejně nic nevyřeším). To se vzápětí potvrzuje, pár kilometrů před námi došlo k docela masivnímu sesuvu půdy. Je neděle a tak se silničářům nechce makat. Během pár hodin vzniká z iniciativy pasažérů jakýsi fond, do kterého každý hází dva a více bolívarů. „To je málo“, nechává se slyšet předák silničářů a demonstrativně odchází spát s tím, že zítra je taky (pracovní) den.

Evidentně mám čas a tak se jdu podívat asi pět kilometrů přímo na místo sesuvu. Je to masakr. Předák zřejmě ustoupil tlaku a přijíždí s bagrem. Snad to na něj nebude velké sousto… tak držte palce!

Che mu při jednání dává sílu…

Che mu při jednání dává sílu…

 

Leave a reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>